Evropské noviny - 21.7.2006
Evropa potřebuje každoroční příliv imigrantů, jinak bude vymírat
EVROPSKÁ UNIE - Evropa se potýká s problémy migrace obyvatel. Dodnes nevyřešila nejen přistěhovalectví cizinců, ale ani přesuny samotných Evropanů mezi členskými státy Unie. Jednotlivé země přitom sužuje negativní demografický vývoj, jediným možným řešením úbytku obyvatel je příchod lidí zvenčí. Chce se však starý kontinent otevírat světu? A hodlá se někdy otevřít alespoň sám sobě?
Azylová a přistěhovalecká politika byla začleněna do struktur Evropské unie Maastrichtskou smlouvou v roce 1993. Stala se třetím evropským pilířem a pod názvem Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí fungovala na mezivládní bázi. Už o šest let později však Unie Amstrodamskou smlouvou přenesla tuto problematiku do pilíře prvního. „Evropská unie si současně vytkla cíl vytvořit prostor svobody, bezpečnosti a práva, což má zajistit reálné uskutečnění volného pohybu občanů EU i státních příslušníků třetích zemí uvnitř Unie při zajištění bezpečnosti pro všechny,“ popsal EN europoslanec Libor Rouček.
PŘÍLIV AFRIČANŮ DO EVROPY
Zatím nejvíc zápasí EU s ilegálními přistěhovalci, zejména s lidmi z Afriky a Asie. Situace nabývá takových rozměrů, že se touto otázkou musel zabývat červnový summit Evropské rady. „Podle informací, které máme k dispozici, existuje na pobřeží severní Afriky několik sběrných center, ve kterých se shromažďují desetitisíce lidí připravených k plavbě do Evropy. Mnohdy na ně čekají lodě vybavené moderními navigačními systémy a dostatečnými zásobami potravin. Často však dochází k hromadným utonutím,“ vylíčil Rouček.
Evropský parlament v průběhu loňského roku vyslal několik zvláštních delegací, aby se na vlastní oči přesvědčily o podmínkách, v jakých žijí nelegální přistěhovalci. A to na italském ostrově Lampedusa, dále v Libyi, kam byli z tohoto ostrova deportováni, nebo ve dvou španělských državách na severoafrickém území - městech Ceuta a Melilla. „V dubnu tohoto roku Parlament přijal usnesení, v němž odsuzuje nepřijatelné podmínky, v nichž žijí uprchlíci na Maltě,“ řekl EN europoslanec Richard Falbr. Malta se vedle Španělska, Itálie a Francie potýká s ohromným přílivem Afričanů, místní úřady však nedokážou velké množství ilegálních imigrantů sami zvládnout. Zacházení s nimi rozděluje Unii na několik táborů. „Parlament volá po zlepšení právního postavení žadatelů o azyl, po větší podpoře integrace žen uprchlic do společnosti či po vytvoření společné přistěhovalecké politiky. Nejsme v této otázce ale zajedno. Jak se při hlasování ukázalo, někteří konzervativní poslanci jsou na rozdíl od socialistických, liberálních a zelených poslanců toho názoru, že klíčové aspekty přistěhovalecké politiky by měly zůstat v kompetenci národních vlád,“ uvedl Falbr.
Imigrace však zřejmě jako jediná dokáže Evropě zajistit kontinuitu, protože Unie stárne a počet jejích obyvatel klesá. Podle odborníků nabude situace takových rozměrů, že jedině každoročním příchodem přibližně jednoho milionu a tří set tisíc imigrantů bude možné úbytek obyvatel alespoň vyrovnat a zabránit tak postupnému vymírání. „Jedině díky imigraci by měl odhadovaný pokles v dnešní EU činit v roce 2050 pouhé tři miliony lidí,“ doplnil Rouček.
PRÁCE: OMEZENÍ VNITŘNÍ MIGRACE
Migraci obyvatel však omezují také dočasné překážky v oblasti trhu práce, samotným Evropanům se zatím neotevřela svobodná cesta za bezproblémovým stěhováním se v rámci pětadvacítky. Podle oficiálních zpráv přitom země, které od května 2004 nezavedly omezení (Velká Británie, Irsko a Švédsko), dosáhly hospodářského růstu a poklesu nezaměstnanosti. K čemu vedla omezení zbývajících dvanácti států staré Unie? Snahu o uchránění svého trhu smetly vedlejší účinky, mezi nimi větší výskyt nehlášené práce a falešné samostatně výdělečné činnosti. „Příliv pracovní síly ze střední a východní Evropy byl ve většině zemí menší, než státy očekávaly. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve srovnání s předchozími dvěma lety došlo k prudkému nárůstu počtu pracovníků nebo sociálních výdajů,“ sdělila EN Kateřina Thompson z Českého zastoupení Evropské komise.
Státní příslušníci nových členských států představovali méně než jedno procento pracovní síly ve všech zemích kromě Rakouska (1,4% v roce 2005) a Irska (3,8% v roce 2005). Rozšíření v květnu 2004 nenastartovalo novodobé „stěhování národů“, kterého se západní Evropa obávala. Přestože statistiky hovoří ve prospěch států, které nevyděsila hrozba přílivu středo- a východoevropanů, ještě po dvou letech od vzniku současného společenství řada členů vnitřně svobodnou Evropu odmítá. „Volný pohyb pracovníků je základní svobodou Unie,“ připomněl evropský komisař Vladimír Špidla, „nenarušuje trh práce EU-15, právě naopak, jednotlivé země i Evropa jako celek by z něj měly užitek.“ V dubnu letošního roku, u příležitosti dvouleté existence pětadvacetičlenné Unie, přijal Evropský parlament k otázce volného pohybu pracovníků v rámci EU usnesení, jímž omezující praktiky jednoznačně odsoudil. „Tato opatření jen napomáhají rozvoji stínové ekonomiky a vykořisťování pracovníků,“ podotkl Richard Falbr.
Kromě toho Evropský parlament vyzval Evropskou komisi a Radu, aby do ledna 2009 vypracovaly standardizované statistiky a zřídily systém, který by umožnil migraci pracovníků v rámci Unie systematicky sledovat. Vnitřně otevřená Unie by měla nejen usnadnit život zájemcům o práci v jiném členském státě, ale podle představitelů Komise a Parlamentu by měla v Evropanech vzbudit také pocit sounáležitosti se zcelujícím se kontinentem a sblížení se s ideou evropské jednoty. Vždyť existenci Unie dnes hodnotí pozitivně jen pětapadesát procent jejích obyvatel.