Články a rozhovory
2009 2008 2007 2006 2005 2004
Profit, 7.6.10
Obec s mnoha hranicemi
Horní Jiřetín se svými zásobami uhlí provokuje podnikatele, politiky i místní
obyvatele. Čí zájmy nakonec zvítězí? pokud ale budou hranice těžby uhlí prolomeny,
vydělají možná i kameníci.
Je těžké si představit, že by město s pouhými zhruba dvěma tisícovkami obyvatel
mohlo zásadně zasáhnout do celostátní politiky, a dokonce ovlivnit volby.
Přesto
u nás takové místo je. A nejde o historické ohlédnutí za významem
pražského Vyšehradu, středočeského Libušína či moravského Velehradu. Řeč
je o napohled nenápadném, až ospalém městečku téměř na pomezí s německými
hranicemi – Horním Jiřetíně.
Kolem téhle obce v Ústeckém kraji leží ale mnohem víc hranic, než jsou jen ty mezistátní. Lámou se tu hranice mezi nečekaně krásnou přírodou a průmyslovou krajinou severních Čech. Střetávají se zde často vyostřené názory ekologů a zastánců průmyslu.
Osudem Horního Jiřetína se nejen v předvolebních vypjatých dobách vymezovali vůči sobě i politici. Nepřátelská hranice tu však často leží i pár metrů mezi nejbližšími sousedy. To je obvyklé i v jiných městech a vesnicích – tady mívají třenice ale společný základ. Je to boj o uhlí. To říkají jedni, další to nazývají ochranou přírody, jiní zase obranou domova.
Jde přitom o jedno. Zda je možné prolomit hranici,
za kterou mohou začít uhelné společnosti v tomto regionu dál těžit povrchovým
způsobem uhlí. Za takzvanými limity těžby se skrývá něco, co si jen těžko
může představit člověk, který osobně do oblasti nevyrazí… nebo ten, kdo si
neprostuduje ekonomické kalkulace firem, které stojí
o uhlí, ukryté těsně
pod povrchem zdejší krajiny.
Pohled neznalého turisty, který přijíždí od hlavního města, je dlouho víc než idylický. Cesta Českým středohořím je pro řidiče příjemná už pro (na Česko netradičně) kvalitní čtyřproudou silnici. I okolní krajina je příjemná a, čím blíž k cíli cesty, také členitější a zajímavější. To ale nečekané končí.
Tip na cestu: plynovou masku s sebou
Nepozorný řidič lehce mine odbočku do
Horního Jiřetína a z krásné středočeské krajiny se bez varování přenese do
futuristicky průmyslového Litvínova. Pokud mu brzy nezačnou téct slzy od
vyššího obsahu čpavku ve vzduchu, rychle ho jistě zneklidní varovné cedule
s výstražnými světly. Ta, pokud se spustí, přikazují rychle zastavit, vypnout
motor, nekouřit… a tak dále. Snad je to jen černý humor či pozůstatek
z minulosti,
jak odradit nevítané návštěvníky.
Pud sebezáchovy však radí (jen pro jistotu)
na nejbližším možném místě obrátit auto a vrátit se hledat odbočku k původnímu
cíli. Není to až tak jednoduché. Odbočky
a výjezdy nejsou – není ani kam.
I zastávky tramvaje v této ponuré části města jsou od sebe podle tachometru
vzdáleny i víc než kilometr. Koleje vedou přímo vedle silnice, ale vypadají
spíše jako opuštěná železniční trať. Po půlhodinovém hledání správné cesty
však při troše štěstí můžete potkat téměř prázdnou tramvaj a je jasné, že
trať je součástí městské hromadné dopravy.
Při úprku z Litvínova už není
tak těžké Horní Jiřetín zaměřit. Jsou tu navíc i cedule směrující k MUS (Mostecké
uhelné společnosti), které se ale po dvou křižovatkách potichu ztrácejí.
Možná jsou také pozůstatkem minulosti a neudržované opadaly.
Samotný Horní Jiřetín už ale tak neudržovaný nevypadá. Nejde přitom jen
o
opečovávané zahrádky, vyčištěné koryto potoka nebo opravené autobusové zastávky.
Některé domy mají nové fasády, další vyměňují okna a není tu ani málo novostaveb
či domků, které jsou ještě ve výstavbě. Skutečně takhle vypadá obec, která
se připravuje na zánik kvůli těžbě uhlí? A kde to uhlí vlastně je? Proti
krátké zkušenosti z pár kilometrů vzdáleného Litvínova je tu přírodní ráj.
Stačí ale vyrazit jen trochu dál od městečka a zkusit si nenápadnou cestu
mezi stromy s cedulí„Pozemek MUS“. Člověk se po pár desítkách metrů dostane
do jiné reality.
Za zády stromy, ptáci, říčka a svítící slunce. Před vámi
leží plochá krajina neurčité barvy s mnoha stroji a zvířeným prachem. Tam
dole asi o svítícím slunci moc nevědí.
I ta „zurčící“ říčka za zády má ovšem
po určitém zkoumání svoje vady. Podle trubek, hučících generátorů a hlavně
podle barvy je sem nasávána a vypouštěna voda omývající uhelný či půdní prach
ze strojů pracujících na níže položených těžebních pozemcích.
Tip na výlet: vyjeďte si na uhelné safari
Ještě výraznější pohled na místní
těžební pole se naskýtá návštěvníkovi o kus výše – ze zámku Jezeří. Ten je
přitom položen jen zhruba v polovině místního pohoří. Bývalým majitelům se
nejspíš nechtělo denně šplhat výš. Kdo chce vidět víc, měl by vsadit na kondičku
a vyrazit až na vrchol. Odsud jsou nalevo vidět vysoké a štíhlé, ale
i monstrózně
masivní komíny Litvínova. I z téhle dálky připomínají vzdáleně známé tvary
Temelína, do ovzduší ale asi vypouštějí víc než jen páru z ochlazovaného
reaktoru. Bloudící řidič už ví své.
Zámek ležící v půli svahu pod vrcholem
vypadá idylicky, ale jeho oprava trvá léta.
V případě další těžby uhlí ani
není jasné, jestli to nebyly vyhozené peníze a celá budova nesklouzne po
ostrém úbočí do uhelného pekla. Je to pikantní představa už proto, že právě
tento zámek letos soutěží o nejpohádkovější zámek České republiky, který
vyhlašuje Národní památkový ústav. Hlasování je už uzavřeno, jak dopadlo,
se dozvíme koncem tohoto týdne na webových stránkách www.npu.cz.
Jezeří ale
favoritem není. Kromě zámku, který není nijak zvlášť vybaven, tu pro rodiny
s dětmi nic moc zajímavého není. Starostliví rodiče mohou mít spíš obavy.
Je to už pět let, co se v důsledku těžby propadlo ochranné pásmo pod parkem,
které mělo zámek chránit před sesuvem. Teď už je mezi svahem a dolem jen
pruh stráně se vzácnými stromy a toto arboretum tak plní funkci ochranného
pásma. Na druhou stranu tu
z hlediska turistiky funguje určité „uhelné safari“
pro návštěvníky, kteří jsou fascinováni pohledem na uhelnou pánev.
Hlavní
devizou zámecké památky je jeho kastelánka Hana Krejčová.
O„svou svěřenkyni“ se zasazuje zuby nehty. A to i proti své bývalé přítelkyni
a dnešní mluvčí dolů Liběně Novotné, která se naopak oddala propagaci těžby.
V„podzámčí“ se šušká, že se obě dámy dnes kvůli pracovním neshodám nemohou
ani cítit. Česká televize už dokonce o tomhle sporu připravila dokumentární
film.
„Vyškrábaly by si oči, a jenom kvůli práci. Ale zase, která zvítězí, tak podle toho tu budeme žít,“ říká starší paní v městečku. Sama by tu ráda dožila, ale chápe, že pro mladé to tu moc atraktivní není. Zejména nejsou-li si jisti budoucností.
Tip pro politiky: před volbami nebýt ostrý
Jiní to ale vidí jinak. Například
bývalý předseda zelených a exministr pro životní prostředí Martin Bursík.
I po svém odchodu z funkcí bojuje za zachování limitů těžby. „To téma má
svůj symbolický význam, je to test polistopadové demokracie, jestli jsme
schopni zvrátit lobby těžařské společnosti ČEZ,“ říká Bursík.
Bývalý politik
tu letos i volil, aby ukázal, že nehází místní přes palubu. Platné to moc
nebylo. Zelení se do sněmovny nedostali a v kraji navíc zvítězila sociální
demokracie.
Ani ta ale z Jiřetína není nadšena. I když je to „historie“ několika dní,
její tehdejší šéf Jiří Paroubek se nechal slyšet, že je pro těžbu uhlí a
zachování pracovních míst spíš než pro záchranu malého městečka. I když v
kraji nakonec ČSSD prošla vítězně, podle politologů jí tenhle přístup velmi
uškodil a na Ústecku mohla nasbírat mnohem víc bodů.
I když pro těžbu jsou
spíše lidé z pravice, Paroubek nebyl jediný z levicových politiků, kdo se
průlomu limitů zastával. Ať už skrytě či otevřeně. Richard Falbr, předseda
Hospodářské a sociální rady Ústeckého kraje, už na podzim v Mostě zopakoval
to,
s čím se většina členů rady – politici, firmy, odbory – už několik let
netají: Uhlí je třeba vytěžit, aby byla práce a energetika nezkolabovala.
„Nejsem žádný lobbista MUS,“ tvrdí Falbr. „Jen říkám, že když se propustí
horníci, situace, která tady nastane, nebude zvládnutelná,“ vysvětluje svůj
názor.
S tím ale nesouhlasí ekologové.
„Uzavření velkolomu žádnou sociální katastrofu nezpůsobí,“ míní Jan Rovenský,
vedoucí energetické a klimatické kampaně organizace Greenpeace ČR. Poukazuje
na to, že doly propustily v 90. letech minulého století v regionu v rámci
restrukturalizace deset tisíc horníků a Mostecko se nepoložilo.
Tip pro obyvatele: lepší bude nevzdávat se
„Už sedm osm let nám hrozí vystěhování,“
říká Marek Sippel z Horního Jiřetína, který pracuje na opravách zámku v Jezeří
a neztrácí naději, že to není marné úsilí. „To není naděje, máme snad svoje
vlastnická práva a nesmíme se bát. Investuji tu do svého majetku už osm let,
tak s tím nepřestanu,“ dodává rezolutně. Jeho názor zastává podle průzkumu
radnice většina obyvatel města. Jsou tu ovšem i oponenti.
„Já bych klidně odešla, jsem na mateřské a práci tu potom nedostanu. Dojíždět
do Mostu nebo Litvínova za prací a vracet se k dítěti včas je nepředstavitelné,“
bojí se o pracovní budoucnost mladá maminka s kočárkem.
Počítá ale s tím, že by rodině těžební společnosti nabídly domek nejen ve stejné ceně, ale i v dostupnosti do práce a škol. „Jinak nemám proč odcházet, je tu hezky,“ říká.
Špatného vzduchu se moc nebojí.
„Dvě tisícovky musí ustoupit deseti milionům občanů, asi zhruba v tomto duchu
to beru,“ kontruje na kritiku místních šéf Litvínovské uhelné Petr Kolman.
Podle něj navíc místní dostávají solidní finanční nabídky na odchod z území,
které uhlobarony zajímá.
Sippel mu ale vzkazuje: „Když přišli vaši vyjednavači, tak jsem je vyhodil.
Pak poslali nabídku písemně. Ta měla přesvědčit veřejnost včetně médií, že
z nás Mostecká nebo jiná uhelná udělá milionáře. To ale není pravda. Ta společnost
za Miloše Zemana okradla i stát. Prodej v privatizaci za 600 milionů korun
je směšný. Tykač to koupil za deset miliard.“
Na odstoupivšího šéfa sedmé neúspěšné volební strany má tento místní občan zřetelnou pifku. „Miloš Zeman tu byl na předvolebním mítinku. Moje jedenáctiletá dcera se ho zeptala, kde bude bydlet, až tu budou rubat uhlí, a že těm jeho řečem nerozumí. „Jsem pro to bourat,“ odpověděl a dal jí omalovánky. „Takže máme omalovánky a s ostatním se podle něj asi můžeme rozloučit,“ zlobí se Sippel, kterému se po volbách trochu ulevilo. „Ale stejně nevíme, co bude,“ dodává.
Tip pro stavebníky: bude dost kamenů
Boření Jiřetína ale už začalo před mnoha
lety. Jednou se zasekne, pak zase začnou tlaky na pokračování.
Nad starým mlýnem byl už v sedmdesátých letech rozebrán historický most, aby mohly projíždět náklaďáky s uhlím. Dnes zarůstá plevelem a je příjemnou, i když už místními nevnímanou ozdobou centra města.
Pokud by ale byl Jiřetín určen
skutečně k likvidaci, byla by tu šance pro drobné i větší podnikatele. Místní
mostní konstrukce, obložení potoka nebo základy domů jsou
z kvalitních a
již opracovaných kamenů. „Někomu to přijde jako zbytečné, ale dají se na
tom ušetřit i statisíce,“ říká jeden ze stavebníků, kteří vydělávají na opravách
historických budov a staveb.
I když to pro laika není na pohled poznat, není
kámen jako kámen. „Jsou to různé materiály, barvy i fyzické vlastnosti –
takže staré kameny vítáme a kupujeme je
i z ciziny,“ potvrzuje stavební mistr
Jürgen Leinweber z Dolních Rakous. Jak dodává, odborníci by to museli posoudit.
***
Město Horní Jiřetín Obec je poprvé písemně připomínána roku 1263 v listině
upravující poddanské povinnosti. Majitelem vsi byl tehdy Protiva (zřejmě
z rodu pánů
z Rýzmburku). Již roku 1828 byl v Mariánském údolí postaven bavlnářský
podnik (Triola). Fungovaly zde také další podnikatelské aktivity spojené
s parním mlýnem, hračkářskou firmou Kohler a synové, elektrárnou, koželužnou
apod. Od roku 1872 byla v provozu železniční dráha, která umožnila další
rozvoj obce i celé oblasti. Významným pro obec se stal rok 1914, kdy císař
František Josef l. povýšil Horní Jiřetín na město a přidělil mu také městský
znak. Prioritou Horního Jiřetína i Černic je zachování těžebních limitů,
jak je v roce 1991 stanovila vláda Petra Pitharta.
